Rozhovor do Šťastného Jima – EQ

1)    Vždycky jsem se styděla za své emoce, bála jsem se je projevit, a tak jsem je dusila v sobě. Moje kamarádka se naopak za projevy citů nestyděla, když z něčeho měla radost, dávala to všem najevo – tleskala, smála se, všem to vykládala. Znamená to, že ona má více emoční inteligence než já?

To bych se z výše uvedeného popisu neodvážila soudit. V každém případě je důležité, že jste své emoce vnímala. Možná byste měla pracovat na tom, abyste je také dokázala přijmout za své, neodmítala je. Pak je budete umět i otevřeně projevit a nestydět se za ně. Souvisí to se sebevztahem. Jak moc se máte ráda? Vážíte si sama sebe, přijímáte se taková, jaká jste, umíte respektovat své potřeby? Abychom se měly rády, nepotřebujeme být úspěšné, výkonné, lepší než ostatní. Sebeláska je o sebepřijetí, ať už jsme jakékoli. Sebeláska je moc důležitá. Čím víc budeme mít rády samy sebe, tím více budeme schopny poskytnout lásku i ostatním.

2)    Většina lidí ví něco o inteligenci jako takové, či spíše o IQ, které podle nich říká, jak je kdo chytrý. Málokdo však něco tuší o tom, co je to emoční inteligence…

Emoční inteligence je, stručně řečeno, schopnost pracovat s emocemi. To znamená uvědomovat si je a ovlivňovat je. A to nejen u sebe, ale i u ostatních lidí. K emoční inteligenci totiž patří i schopnost takzvané empatie (tj. vnímavost k emocím a pocitům jiných lidí). To vše nám pak pomáhá vytvářet dobré mezilidské vztahy.

Emočně inteligentní člověk ví, kdy má radost nebo kdy je naopak rozzlobený, vzteklý a proč. Pozitivní emoce si umí užít, negativní emoce také u sebe přijímá, ale snaží se jim vyhnout, pokud to považuje za užitečné. Není „otrokem“ svých emocí, umí se ovládat.
O druhé lidi se zajímá, všímá si jejich rozpoložení a umí je odhadnout a podle toho se zachovat. Proto umí budovat dobré vztahy.

Jsou lidé, kteří mají své emoce tak vytěsněné, že si je vůbec neuvědomují, prostě „nic necítí“, jsou „emočně plošší“. Takoví lidé mají problémy s navazováním vztahů, se schopností otevřít se ostatním, prožívat i radost a vřelost vůči ostatním. Někteří lidé si pak své emoce uvědomují, ale bojí se je dát z nějakého důvodu najevo (jako třeba ve výše zmíněném případě).

3)    Existují nejrůznější testy IQ. Dá se měřit i emoční inteligence?

„Měřit“ se dá dost těžko, ale i testy IQ jsou diskutabilní. Jde totiž o to, co to vlastně měříme? Je mnoho různých definicí inteligence. Co vlastně ty výsledky pak o nás říkají? Doporučila bych spíše rozvíjet svoji sebereflexi, tj. schopnost všímat si svých myšlenek a emocí a pak s tímto sebeuvědoměním pracovat tak, abychom byly spokojenější, šťastnější, výkonnější. K tomu žádné testy nepotřebujeme. Nicméně vytvořit test se dá na cokoli, takže v závěru vám jeden nabídnu.

4)    Je EQ dědičná, což znamená, že některé emocionální reakce na určité situace mám vrozené a nemohu se v nich zkrátka chovat jinak?

Něco máme jistě vrozené a něco vzniká vlivem prostředí (výchovou a dalšími vlivy). S čím se vlastně rodíme a co jsme získali během života je těžké, ba přímo nemožné přesně odlišit. I v tomto existují zastánci různých teorií.
Přece jen se ovšem poněkud obecně dá říci, že se rodíme s jistým temperamentem (někdo je hodně živý, výbušný, zatímco jiný třeba klidný, mírný) a to pochopitelně ovlivňuje naše reakce. Nicméně pro nás je důležité, že na rozvoji EQ můžeme cíleně pracovat, v tom nám vůbec nic nebrání.

5)    Dá se emocionální inteligence nějak ovlivnit třeba výchovou?

Jak už jsem řekla, jednoznačně ano. S trochou nadsázky lze říci, že děti se vychovávají samy, a to především tím, že si berou příklad ze svých rodičů. Je tedy pravděpodobné, že budou hodně ovlivněny emoční inteligencí rodičů i dalších lidí, se kterými přicházejí do styku. V prostředí, kde je věnována pozornost emocím, jsou přijímány a je na ně reagováno, se tomu dítě bude také učit.
Protože lidé jsou bytosti sociální, odmalička si děti všímají ostatních a snaží se je napodobit. Už velmi malé děti (třeba roční) si dokážou nejen všimnout plačícího kamaráda, ale snaží se jej i utěšit.
Důležité je, abychom jako rodiče emoce dětí přijímali. Neznamená to, že budeme například vzteklému dítěti ustupovat a snažit se ho utěšovat na úkor našich vlastních potřeb. Ale dítě musí vědět, že „může“ být vzteklé, že to rodič respektuje, i když se mu třeba nesnaží vyhovět v jeho žádosti.

6)    Pokud mám vysoké IQ, znamená to, že mám automaticky také vysokou emoční inteligenci?

Jistá korelace (souvztažnost) zde existuje, ale je velmi slabá. Takže se můžeme setkat s lidmi, kteří mají velmi vysoké IQ a zároveň nízké EQ. Jinými slovy, jsou velmi schopní v oblasti myšlení, ale mají potíže ve vztazích s lidmi. A naopak – setkáváme se i s lidmi, které bychom mohli označit za nepříliš chytré (nižší IQ), ale jsou velmi srdeční a přátelští a umí vyjadřovat svoje emoce otevřeně i vnímat jak se druzí cítí (vysoké EQ).
Na druhou stranu ovšem nejde v žádném případě u IQ a EQ ani o vzájemně se vylučující typy inteligence. Naopak, mnozí lidé mají vysoké nebo nízké obě hodnoty.

7)    Jak poznám třeba u svého malého dítěte, zda má dostatečnou emocionální inteligenci?

Nejsem odborník na vývoj dětí, takže popravdě nevím, jak bych popsala „dostatečnou emocionální inteligenci“ u dítěte. Lze ovšem říci, že každé dítě, které se nenarodí postižené, je „zdravé“ v tom smyslu, že si všímá svého okolí, především právě emocí blízkých lidí a nějak na ně reaguje. Například kojenec si všimne rozčilení matky a sám na ně reaguje také rozčilením, tedy pláčem. Děti vůbec nemusí vědět co a proč se děje, ale emoce u druhých vnímají velmi silně, často i lépe než jejich samotní nositelé. Pokud tedy dítěti nebudeme bránit ve zdravém vývoji (tj. bude mít dostatek podnětů ve svém okolí a bude na ně moci svobodně reagovat), nemusíme si dělat starosti s jeho EQ.
Pokud chceme EQ u dítěte sledovat, můžeme si všímat, jak se chová právě v případě, kdy někdo v jeho blízkosti prožívá nějakou emoci. Pokud na to reaguje (zpravidla právě nápodobou nebo snahou nějak situaci „řešit“, byť dětsky naivně), je vše v pořádku. Pokud je dítě pasívní, takových věcí si nevšímá a nereaguje, je dobré konzultovat doktora. To však laikové dokáží zpravidla dobře rozeznat nejdříve u batolat.

8)    Pro co je v životě důležitá emocionální inteligence?

Emoční inteligence je velmi důležitá! V podstatě pro všechno, co zpravidla za důležité v životě považujeme. A to jsou vztahy s druhými lidmi, úspěch v práci, ale EQ může mít souvislost i se zdravím. Jde o spojení psychiky a nemoci. Když jsme sami se sebou nespokojení, nepřijímáme se, potlačujeme své emoce, může se stát, že se to projeví v nějakém onemocnění.
Když umíme s druhými dobře spolupracovat, projeví se to pozitivně na výsledcích naší práce. Abychom byli schopni sami sebe motivovat k nějakému výkonu, je také potřeba zapojit do našeho snažení emoce, například nepropadnout sebelítosti při neúspěchu.

9)    Souvisí tato inteligence nějak s naší vrozenou povahou?

Na tuto otázku už jsem odpovídala.

10) Jak vypadá normální emoční inteligence? Jaký takový člověk je?

Dává najevo své emoce (poznáme třeba na něm, že se zlobí), v běžné míře s nimi dokáže pracovat (například se ovládne a nepoužije násilí), umí se zpravidla soustředit na výkon. Všímá si emocí a rozpoložení i u druhých lidí (pozná například, že se kolega vrátil z porady v jiné náladě) a podle toho se chová (odloží třeba řešení ožehavé otázky, když je partner ve stresu). Umí vycházet a spolupracovat s většinou ostatních lidí. 

11) Ovlivňuje tuto inteligenci nějak pohlaví a věk? Mají ženy a muži rozdílnou EQ?

Pohlaví nemá na úroveň EQ vliv, i když se průměrně může projevovat trochu jinak u mužů a u žen.

12) Snižuje úroveň EQ třeba nemoc nebo úraz?

Poškození některých částí mozku může mít pochopitelně přímý vliv na EQ, stejně jako na jakékoli naše myšlení a chování. Jinak se může vážnější nemoc nebo zranění také projevit na psychice člověka, kdy se třeba více soustředí sám na sebe, méně ho rozčilují některé věci a podobně. Jinými slovy, nemoc nebo úraz mohou urychlit osobnostní vývoj člověka, který souvisí i s rozvojem jeho EQ.

13) Dá se emoční inteligence zvyšovat nějakým tréninkem?

Dá. Téměř vše lze pozitivně ovlivnit tréninkem. Lidský mozek se vyvíjí po celý život podle toho, čím ho zaměstnáváme. Vytrvalé úsilí musí vždy přinést plody. Stanovte si cíle (například umět lépe otevřeně mluvit o svých pocitech nebo si lépe všímat  druhých lidí) a poctivě na nich dlouhodobě pracujte.