Plíživé nebezpečí

/Klára Lauritzenová/

Milí přátelé, kdybych se chtěla vyjádřit odborněji, psala bych teď o „časovém zpoždění změn v sociálním systému“. Ale ráda bych byla dostatečně srozumitelná, proto zůstanu v běžném jazyce.

Před pár lety jsem byla s kamarádkou na večeři. O několik stolů dál seděl ruský pár a žena mluvila neuvěřitelně hlasitě do telefonu. Rušila všechny ostatní hosty, a proto jsem požádala číšníka, aby ji na to upozornil. On však s omluvným úsměvem opáčil, že jsou to častí hosté a nerad by je proto omezoval. Evidentně se mu do něčeho takového nechtělo.

Už jsem tedy vstávala já, když v tom žena přestala. Nicméně jsem si neodpustila dát zpětnou vazbu číšníkovi.

Co se stane, když tolerujeme „drobné prohřešky“ proti slušnosti? Měníme tím pomalu a nenápadně standardy chování. Po čase se stane, že co bylo normální, už není, a naopak. Pokud mávneme rukou nad arogantním chováním hlučně telefonující dámy, za pár let se nám může stát, že když se v takovém případě ozveme, vytáhne na nás její partner rovnou pistoli…

V každém sociálním systému, v každé interakci, každým dnem spoluvytváříme společnou kulturu. Nemáme-li čas či náladu na drobné nápravy světa, můžeme se časem dostat do situace, kdy zlo bude příliš rozsáhlé na to, abychom ho porazili. Historie nám dává nespočet příkladů.

Kdysi jsem mluvila se známým, který byl nespokojený s hotelem, ve kterém se ubytoval. Na můj dotaz, zda jim dal zpětnou vazbu, odvětil, že ne. „Proč bych to dělal, když už sem stejně nikdy nepojedu?“ Jenže tady přece nejde jen o ten jeden případ, jde o to, že lidé poskytující služby zpětnou vazbu potřebují, aby se mohli zlepšovat. Můžeme to udělat pro všechny ostatní, kteří se tam ubytují po nás. A v nejhorším případě můžeme mít alespoň čisté svědomí v tom, že my jsme se své zodpovědnosti nevzdali.

A proto – denně alespoň jednu zpětnou vazbu! A pozor, zpětná vazba je i ocenění. Třeba pochvalte dobré jídlo. Přeji nám všem, abychom na to v každodenním shonu nezapomínali.